U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Děti Babylonu - Kapitoly

Kapitola 10 – Jed města babylonského

10. června 2018 v 14:21 | Haru 【春】
Milenci. Neposlušní synové. Zloději. Čarodějnice. Všichni tam skončili. Ať už právem či nikoli, řeka jejich hříchy rozsoudila všechny. A její seznam byl tentokrát až přespříliš dlouhý. Za posledních pět dnů již dvanáctý soud. Buranuna byla velmi zaneprázdněná a její tempo zpomalovalo, jako kdyby jí docházely síly. Ale nevzdávala se - ona nikdy.
Patnáctého dne hledal zámečník tělo své ženy. Podváděla jej a pošpinila tím jeho čest. Říkalo se, že chodí svého manžela strašit do snů a kněz muži poradil, že když do chrámu donese její tělo, zbaví ho té ubíjející kletby. Jenže ať zámečník prohledával bahnité dno sebedůkladněji, ať se potápěl, jak nejhlouběji to šlo, svou ženu nenašel. A jeho noční můry se staly mnohem horšími. Chodili za ním kněží, odříkávali svaté texty, vyháněli démony požehnanými předměty, ale muž se nepřestával trápit v horečkách a bolestech.

Kapitola 9 – Služebníci bohyně

24. dubna 2018 v 20:56 | Haru 【春】
"Mocná paní, vládkyně života, lásky a války, ó Ištar, vyslyš prosím mou poníženou prosbu. Nechť tvá přítomnost sečká na chvíli v těle tohoto kohouta, jenž byl vybrán jako obětina za tvůj drahocenný čas mezi námi. Vtiskni svá znamení do křehkých tkání, rozpulzuj naposledy jeho srdce a dej, ať jsou tvá slova jasná věštci, jenž se chystá je přečíst. Ó přemocná Ištar, ukaž mi cesty těchto mladých Babyloňanů - které z nich vedou k bráně tvého chrámu?"
Ostří sekery se zablesklo a rozťalo vzduch. Zavřel jsem bezděčně oči a kdybych si mohl zacpat i uši, udělal bych to bez zaváhání. Všechno špitání mých spolužáků okolo utichlo. Aby si Gafar nevšiml mé slabosti, přemohl jsem se a upřel zrak doprostřed půlkruhu, který jsme okolo věštce z Ištařina chrámu vytvořili. V místě, kde ještě před chvílí vyděšeně kvokal jeden mladý kohoutek, teď tiše vytékala jeho krev do rituální mísy. Rozčepýřená hlava zkroucená strachem se válela na zemi a mrtvý pohled se mě vyptával, jak tomuhle můžu jen netečně přihlížet.

Kapitola 8 – Pod nadvládou rákosu

13. března 2018 v 11:36 | Haru 【春】
Dlouhá léta jsem žil v nevědomí, jaké oběti byly kvůli mé budoucnosti položeny. V našem starém domě se nikdo nezmiňoval o penězích, které museli dávat na Rekovo vzdělání. Ani u strýce jsem nezaslechl byť jediné slovíčko o tom, že všechno, co lampy vydělaly, padlo na školné. Když mi to Išme po mnoha letech prozradil, propukl jsem v pláč.

Kapitola 7 – Souboj o moc

7. března 2018 v 17:18 | Haru 【春】
Tak jako vítr neúnavně a surově prohání písek ulicemi Babylonu, stejně tak se do našeho domu dostala informace o dětech, které skočily z Etemenanki a přežily. Někde v zákoutí mé mysli jsem věděl, že nebude trvat dlouho a má hanba se tiše přenese přes náš práh - a stalo se.

Kapitola 6 – Vada na kráse

6. září 2017 v 9:13 | Haru 【春】
Uběhlo již několik dní od události, kdy v mém nitru vzplanul oheň bohů, ale mé tělo se s tímto darem nedokázalo stále vypořádat. Cítil jsem se neustále slabý a malátný. Hlava mě bolela bez přestání a když už se to nedalo déle vydržet, plameny pohltily mé tělo a já ztratil vědomí. Když jsem znovu procitl, vše se zase opakovalo. Išme mi popsal, jak vždy oheň okamžitě uhasne, když omdlím a jak z mého bezvládného těla pak už jen vyšlehávají modré plamínky. Mrazilo mě už jen z té představy a obdivoval jsem bratra, že je ochotný se mnou spát v jedné místnosti. Nevěděl jsem, proč se mi to děje, ale bylo zřejmé, že to oslabovalo mé tělo i mysl. Jako kdyby se v mé hrudi zabydlel nevítaný host, který chce jen pít a tancovat. Potřeboval jsem ho nějak dostat pod kontrolu, ale netušil jsem jak. Být to obyčejný oheň, stačila by voda nebo deka, která by jej uhasila, ale plamen bohů v mém nitru plál a s hlasitým smíchem vyjídal mé skryté zásoby.

Kapitola 5 - Správná cesta

1. srpna 2017 v 10:35 | Haru 【春】
Zesláblé nohy mě z posledních sil zavedly do strýcova domu. Klesl jsem do kolen před jeho dveřmi a pokusil jsem se na ně zabouchat. Nejspíš to ale bylo tak nahlas, jako když pírko dopadne na zem. Mohl jsem vstoupit dovnitř - závoru jsem ze dveří určitě sundal, když jsem odcházel - ale měl jsem strach, že mě strýc už nebude chtít vidět. Byl jsem budižkničemu a za útěk z pánova domu jsem si zasloužil trest jako každý otrok.

Kapitola 4 - Mardukův hněv

25. července 2017 v 13:55 | Haru 【春】
Potopil jsem se pod hladinu. Voda mi zacpala uši a každičký zvuk, který se k nim chtěl probojovat se proměnil v nesrozumitelné mumlání. Neslyšel jsem své srdce, neslyšel jsem ani svůj dech. Pouze jsem před sebou viděl vlnící se obraz, který se pořád měnil. Byl tam strýc, který nervózně přecházel z místa na místo. Byla tam teta, která plakala a malá Pehša v jejím náručí plakala též. Když oba zmizeli, objevil se Išme s ustaranou tváří. Otevíral ústa a já jen nechápal, jak to dělá, že se neutopí. Otevíral pusu stále víc a víc až celý vzteklý z toho, že se nemůže potápět se mnou, mě uhodil na tvář. Obraz se zavlnil, ale já nic necítil - voda všechno utlumila.

Kapitola 3 - Poslední rána

21. července 2017 v 13:27 | Haru 【春】
Vítr mě konejšivě pohladil po tváři. Snažil se osušit mé hořké slzy, ale ony tekly dál a dál, protože jejich proud neměl konce stejně tak jako řeka, která byla přede mnou. Objal jsem bratra. Jeho paže byly silné a dlaně hrubé. Již to nebyly ruce vzdělaného muže ale vojáka, který byl připraven k boji.
"Neplač, Frigie," řekl a usmál se. "Jsme v právu, ten soud vyhraji."

Kapitola 2 - Oko za oko

9. července 2017 v 14:14 | Haru 【春】
Bylo mi dvanáct, Išmemu třináct a nejstaršímu Rekovi šestnáct, když otec navždy odešel do země mrtvých. Vykopali jsme hrob za domem a vložili mu do rukou matčinu zlatou svatební čelenku a pět stříbrných mincí, aby si mohl u bohů koupit o něco snazší posmrtný život. Reka matce ty stříbrňáky rozmlouval, ale ona měla od toho dne, co rozbila Hopratovu sošku, oči i mysl zastřené závojem žalu. Skoro s námi nemluvila, nejedla, nespala, pouze zírala do zdi a plakala. Nikdo z nás tehdy ještě nebyl schopný pochopit, jak obrovskou lásku k sobě dokáží dva dospělí lidé chovat. Byli vášnivý milenci i nejlepší přátelé. Byli si navzájem oporou, protože chápali jeden druhého. Kdykoli byl otec doma, pomáhal matce úplně se vším a nás vedl k tomu samému. Sousedé se mu smáli, když drhnul prádlo a zametal dům, ale on se smál jim, protože sedřené ženě nezbýval čas ani nálada na úsměv a večerní pohlazení. Vždycky říkával, když nás ukládal ke spánku:
"Važte si žen a dívek, chlapci moji. Ani jedno něžné slovo, ani jeden něžný dotek není zbytečný. Ženy jsou jako květiny. Když se o ně staráte, kvete s nimi i celý dům."
Teprve když nás opustil jsme doopravdy poznali, co tím vlastně myslel. Matka totiž den co den uvadala stále víc. Už nás nevítala doma s úsměvem. Už si nezpívala a neptala se nás, co jsme venku prožili za nová dobrodružství. Veškerý jas a třpyt, který sálal z každičkého kouta vymizel. Z našeho domova se stala neudržovaná zašedlá chýše.

Kapitola 1 - Sbohem Hopratu

1. července 2017 v 9:53 | Haru 【春】

Inspirace k příběhu


Vždy jsem nenáviděl tu řeku. Líně proplouvala městem a tvářila se důležitě, jako kdyby bez ní nemohla existovat celá Babylonie. Předstírala nevinnost, ale já moc dobře věděl, jak je zlá a zákeřná a že jí nezáleží na nikom, jen na sobě. Občas, když u jejího břehu zaševelil vítr v listech gumovníku, slyšel jsem její chvástání:
"Beze mne nejste nic!"
Marně jsem si zacpával uši. Moc dobře jsem věděl, že má pravdu, protože bez ní by zde ležely jen hromady písku a kamení. Dávala život našim polím, napojila lid i zvěř a poskytovala útěchu tělu ve žhnoucí letní dny. Ale mohla životy i brát a za to jsem ji nenáviděl. Jakýkoli spor, nařčení z čarodějnictví nebo zločin uměla Buranuna vyřešit velmi snadno. Být řeka, také bych dokázal stáhnout ke dnu každého, koho mi se svázanými údy předhodí. Celý život jsem sledoval ony procesy, které povyšovaly obyčejnou řeku na něco božského, co může rozhodovat o sporech obyčejných lidí, a vztekle jsem svíral své dlaně v pěst. Bezmocně jsem se díval, jak stahovala a zase vyplavovala těla, o kterých rozhodla, že jsou vinna - ať už to byla pravda nebo ne. A i když ty nafouknuté nebožtíky teprve vytahovali na břeh, lidé si v ní už znovu máčeli nohy, vlažili svá hrdla a děkovali jí, že nám dává život. A ona se u toho povýšeně dmula pýchou.
 
 

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru