U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Děti Věže - Kapitoly

Kapitola 5 - Správná cesta

1. srpna 2017 v 10:35 | Haru 【春】
Mé nohy mě z posledních sil zavedly do strýcova domu. Klesl jsem do kolen před jeho dveřmi a pokusil jsem se na ně zabouchat. Nejspíš to ale bylo tak nahlas, jako když pírko dopadne na zem. Mohl jsem vstoupit dovnitř - závoru jsem ze dveří určitě sundal, když jsem odcházel - ale měl jsem strach, že mě strýc už nebude chtít vidět. Byl jsem budižkničemu a za útěk z pánova domu jsem si zasloužil trest jako každý otrok.

Kapitola 4 - Mardukův hněv

25. července 2017 v 13:55 | Haru 【春】
Potopil jsem se pod hladinu. Voda mi zacpala uši a každičký zvuk, který se k nim chtěl probojovat se proměnil v nesrozumitelné mumlání. Neslyšel jsem své srdce, neslyšel jsem ani svůj dech. Pouze jsem před sebou viděl vlnící se obraz, který se pořád měnil. Byl tam strýc, který nervózně přecházel z místa na místo. Byla tam teta, která plakala a malá Pehša v jejím náručí plakala též. Když oba zmizeli, objevil se Išme s ustaranou tváří. Otevíral ústa a já jen nechápal, jak to dělá, že se neutopí. Otevíral pusu stále víc a víc až celý vzteklý z toho, že se nemůže potápět se mnou, mě uhodil na tvář. Obraz se zavlnil, ale já nic necítil - voda všechno utlumila.

Kapitola 3 - Poslední rána

21. července 2017 v 13:27 | Haru 【春】
Vítr mě konejšivě pohladil po tváři. Snažil se osušit mé hořké slzy, ale ony tekly dál a dál, protože jejich proud neměl konce stejně tak jako řeka, která byla přede mnou. Objal jsem bratra. Jeho paže byly silné a dlaně hrubé. Již to nebyly ruce vzdělaného muže ale vojáka, který byl připraven k boji.
"Neplač, Frigie," řekl a usmál se. "Jsme v právu, ten soud vyhraji."

Kapitola 2 - Oko za oko

9. července 2017 v 14:14 | Haru 【春】
Bylo mi dvanáct, Išmemu třináct a nejstaršímu Rekovi šestnáct, když otec navždy odešel do země mrtvých. Vykopali jsme mu hrob za domem a vložili mu do rukou matčinu zlatou svatební čelenku a pět stříbrných mincí, aby si mohl u bohů koupit o něco snazší posmrtný život. Reka matce ty stříbrňáky rozmlouval, ale ona měla od toho dne, co rozbila Hopratovu sošku, oči i mysl zastřené závojem žalu. Skoro s námi nemluvila, nejedla, nespala, pouze zírala do zdi a plakala. Nikdo z nás tehdy ještě nebyl schopný pochopit, jak obrovskou lásku k sobě dokáží dva dospělí lidé chovat. Byli vášnivý milenci i nejlepší přátelé. Byli si navzájem oporou, protože chápali jeden druhého. Kdykoli byl otec doma, pomáhal matce úplně se vším a nás vedl k tomu samému. Sousedé se mu smáli, když drhnul prádlo a zametal dům, ale on se smál jim, protože sedřené ženě nezbýval čas ani nálada na úsměv a večerní pohlazení. Vždycky říkával, když nás ukládal ke spánku:
"Važte si žen a dívek, chlapci moji. Ani jedno něžné slovo, ani jeden něžný dotek není zbytečný. Ženy jsou jako květiny. Když se o ně staráte, kvete s nimi i celý dům."
Teprve když nás opustil jsme doopravdy poznali, co tím vlastně myslel. Matka totiž den co den uvadala stále víc. Už nás nevítala doma s úsměvem. Už si nezpívala a neptala se nás, co jsme venku prožili za nová dobrodružství. Veškerý jas a třpyt, který sálal z každičkého kouta vymizel. Z našeho domova se stala neudržovaná zašedlá chýše.

Kapitola 1 - Sbohem Hopratu

1. července 2017 v 9:53 | Haru 【春】

Vždy jsem nenáviděl tu řeku. Jak líně proplouvala městem a tvářila se důležitě, jako by bez ní nemohla existovat celá Babylonie. Občas, když u jejího břehu zaševelil vítr v listech gumovníku, slyšel jsem její chvástání:
"Beze mne nejste nic!"
Dávala život našim polím, napojila lid i zvěř a poskytovala útěchu tělu ve žhnoucí letní dny. Ale mohla životy i brát a za to jsem ji nenáviděl. Jakýkoli spor, nařčení nebo zločin uměla Buranuna vyřešit velmi snadno. Být řeka, také bych dokázal stáhnout ke dnu každého, koho mi se svázanými údy předhodí. Celý život jsem sledoval ony procesy, které povyšovaly obyčejnou řeku na něco božského, co může rozhodovat o sporech obyčejných lidí. Sledoval jsem, jak stahovala a zase vyplavovala těla, o kterých rozhodla, že jsou vinna. A i když ty nafouknuté nebožtíky teprve vytahovali na břeh, lidé si v ní už znovu máčeli nohy a vlažili svá hrdla.
Nenáviděl jsem tu řeku a ona to moc dobře věděla. Vydávala ze sebe ten mrtvolný smrad tak dlouho, dokud jsem žízní neklesal do kolen. Přestala s tou tyranií teprve tehdy, když jsem se u jejího břehu musel napít, jelikož bych už nezvládl udělat ani jeden krok. Třpytila se a tiše jásala, že nade mnou znovu zvítězila.
 
 

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru