U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Rendlíček povídek

Ellin ilustrovaný svět

11. ledna 2018 v 21:31 | Haru 【春】
Moje kamarádka Eliška se naprosto pomátla. Když vám ji popíšu, jak se chovala a jak vypadala na konci osmé třídy, nebude věřit změně, která za pouhé dva měsíce nastala.

Eliška, nebo Ella, jak jí s holkama říkáme, byla vždycky trochu jednodušší, ale hrozně milá a snaživá holka. Vzaly jsme ji pod svá křídla, a tak si na ni nikdo nedovoloval a neposmíval se jí, že se pořád ještě chová jak malá holka. Nezajímala se o kluky a její pouzdro bylo pořád plné pastelek, s kterými si zkrášlovala sešity, když ji zrovna něco v hodině nebavilo. Když si ji v mysli vybavím, vidím, jak se nad něčím sklání a čmárá - tužkou po lavicích, propiskou po ruce od konečků prstů až k lokti, občas si něco nakreslila i na tabuli o přestávce. Ze začátku to nebylo nic moc, ale čím dýl to dělala, tím víc byla dobrá. A nejlíp kreslila psy.

Odraz

10. června 2017 v 19:55 | Haru 【春】
"Aby bylo jasno, tohle jsem ještě nikomu neřekl. Ale takhle už to dál nejde. Radši se posaďte, a přidržte se pevně stolu. Připraveni? Tak fajn. Jdu na to, řeknu to… Takže… Víte… Můj odraz v zrcadle… na mě mluví…"

Oba pískomilové na mě se zájmem hleděli, a přitom rozkošně vrtěli čumáčky. Oh ano, bavím se tady se svými hlodavci, chci po nich, aby se posadili, a dělali další rozličné lidské kousky, protože v tomhle malém bytě už nikdo jiný není. Vlastně co to plácám! Někdo tu je! Někdo, kdo by tu vůbec neměl být! Můj… můj odraz.

Šíbeniční nevěsta

5. prosince 2011 v 20:56 | Miharu 【春】

Šibeniční nevěsta

Začínalo se stmívat. Křoviny teď vydávaly podivné zvuky, jakoby právě ožily, a vzduch se naplnil tísnivým pocitem, který zbloudilým lidem svíral hrdla. Kdo by jen tušil, že se obyčejná procházka lesem může změnit v takovouhle nechtěnou stezku odvahy?
Percy a Elaine byli čerstvě zasnoubení a trávili příjemný víkend v horách v nedalekém hotýlku. V nedalekém? To sotva. Kdo ví, kam se poděla jejich původní vyšlapaná cestička. Na čem dnes asi spočinou jejich hlavy? Na jehličí?

Oči

1. září 2009 v 18:08 | Haru 【春】
Už je to týden. A ten sen... se pořád opakuje. Pořád dokola. Vždy stejně začne a stejně skončí. Je jedno jak - vždy je to stejné. Už se na mě zase dívají. Ty oči. Ty oči, které něco chtějí. A já vím co a k zešílení se toho děsím. Chtějí smrt. Poslední výdech, poslední tep... Oči téhle obyčejné mourovaté kočky. Zkalené čímsi, co nejde moc dobře rozpoznat. Možná je slepá, ale i přes to se dívá přímo na mě. Ty její prokleté oči mě ani na krok nepustí. A když chci odejít... konečně zaútočí. Vyběhne naproti mě a já nemám šanci. I když je ta kočka menší, nedokážu ji ničím zastavit nebo umlátit. Ať vezmu do ruky cokoliv, vždy se tomu vyhne anebo se já prostě nemůžu trefit. Všechno se vymyká pravidlům reálného světa. Teď jsem uvězněná tady - a řídím se podle pravidel té ďábelské mourovaté kočky...
 
 

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru